Veselé chození se Soníkem primárně pro skautky a skauty 19. - 21. 5.2017

Psáno s pomocí fotek, mapy a matných vzpomínek 21.9., 8.10. a 22.10. 2017

Puťák 19. až 21.5. 2017

To, že uspořádám puťák, se probíralo poprvé snad na táboře v roce 2012, ale úplně jistý si nejsem. Dost pravděpodobně se o tom ale mluvilo na táboře 2015 a zcela určitě jsem to Naty slíbil na táboře 2016 s tím, že puťák uspořádám někdy během roku. Nějak nevím proč, možná to souvisí s mojí chronickou prokrastinací, ale celou akci jsem začal víc řešit až v dubnu, zvadlo jsem posílal myslím začátkem května. Nutno dodat, že zvadlo obsahovalo kromě nezbytných údajů i vyčerpávající seznam věcí, které si brát, a které nebrat. Nemohlo mě ani náhodou napadnout, jak ho někteří účastníci (ne)pochopí (viz níže).

Nejmenovaný vůdce mnoha puťáků již v minulosti popsal poměrně podrobně obtíže spojené s potvrzováním akce jednotlivými účastníky, nebo dokonce celými skupinami účastníků, takže se tím dlouze zabývat nebudu. Jen bych zmínil, že jsem netušil, že je Naty v Polsku a Béča že je zraněn, takže jsem dost dlouho nechápal, proč ani jeden z nich nejede, ale i to se nakonec vysvětlilo.

V pátek odpoledne jsme se sešli v Holicích na vlakáči ve složení Gandalf, Spit, Monkey, Dory a Terka-Sluníčko. Zlé hlasy tvrdící, že jsem se na místo srazu dostavil rovnou z blízké nádražní restaurace, nechám bez dalšího komentáře. Možná mě mělo zarazit, že nejmenovaný účastník držel při nastupování do vlaku něco v ruce. Nemohl jsem to ale víc řešit, protože se ukázalo, že nepotvrzování účasti se dostalo na další level - chvíli před odjezdem vlaku se odhlásil jeden vedoucí. Naštěstí už v Rovni přistoupil Janek, čímž se počet vedoucích ustálil na rozumném čísle dva. Na Benešovsko se nás tedy vydalo celkem sedm.

Už ve vlaku jsem rozjel první quest (questů bylo více, ale jelikož měly celkem mizivý úspěch, během druhého dne tak nějak, až na jeden, v podstatě vyšuměly), který spočíval v tom, že jsem nadiktoval nějakou typickou vlastnost pro jednu ze stanic mezi Pardubicemi a Prahou a pozici písmena názvu stanice. Z písmen se pak dala poskládat zpráva o konečné stanici a stanici, kde budeme vystupovat, neboli o tom, kam máme z Prahy jet. Ano, už jsem opravdu dlouho nic takového nepřipravoval, protože moje představa, jak se všichni krásně zabaví cestou do Prahy, byla samozřejmě mylná.

Navíc se už v Moravanech projevila znepokojivá vlastnost některých účastnic i účastníků, která se poté objevovala opakovaně, šlo o mávání vlakům (a autům), které už tak pětiletým(!) dětem obvykle nepřijde moc cool. Některým puberťákům ale fajn přišlo, takže to bylo později přísně řešeno. Naopak některým puberťákům nepřišla fajn moje hra s písmeny, takže (čest výjimkám) když jsme dojeli do Prahy, myslím, že většina lidí vůbec netušila, kam se jede. A ne, žádná hora to nebyla, Monkey, i když…

Abych jen nepomlouval, musím přiznat, že v rámci obhajoby svojí písmenkové hry jsem zapomněl koupit lístky, takže jsme je pak museli celkem trapézně kupovat u průvodčího, naštěstí byl celkem v pohodě. Zde pochvalme tým Sluníčka, který, myslím, správně vyřešil, že jedeme na Benešov, a dokonce myslím, že zvládly i vyluštit název výstupní stanice, což byla Mrač. Cesta do Mrače pak proběhla v pohodě až na dlouhé debaty o penězích, hádky o bonbóny, dohadování s vedoucími o definici překážejícího batohu apod.

Když jsme vystoupili v Mrači, dostalo mužstvo mapu a další quest: Najít v okolí stanice dvě památky a dojít k nim. Uznávám, že úkol byl zákeřný, protože se muselo jít podchodem, který na mapě nebyl úplně zřetelně zobrazený, na druhou stranu z nádraží vedla jen jedna viditelná cesta, kteroužto ani jeden z účastníků ani v mapě, ani v reálu nezaznamenal. Po nekonečném studování mapy a pár jízlivých poznámkách od vedení jsme se nakonec vydali asi na půlkilometrovou cestu a za chvíli jsme zříceninu a ještě větší zříceninu našli. No nic moc, tak jsme šli přes Podmračí dál směrem na Čerčany.

Po cestě mělo být podle mapy šest starých dubů, které tam možná byly, možná nebyly, čert ví. V celé hrůze se ale ukázalo něco jiného. Ta věc, která byla nesena v Holicích do vlaku, byl stan, a ta věc, která vypadala jako kufr s kolečky, měl být batoh na třídenní puťák.  Kromě toho, že někomu nepřišlo divné mít batoh na kolečkách a jet s ním na puťáku po silnici (co jako sakra v lese?), nepřišlo někomu divné držet při chůzi na putáku v ruce brutálně těžký stan. To, že další nejmenovaný skaut nesl spacák v ruce, byla proti tomu nepodstatná drobnost. Zkrátka a dobře, druhý den ráno bylo oficiálně zakázáno používat batoh jako minikaravan a přikázáno používat ho jako batoh, spacák si jeho majitel přidělal na batoh a  v nesení stanu jsme se zbytek akce střídali. Koho ani jednou nenapadlo majitele stanu jeho vlastním stanem umlátit, ať po mně jako světec bez viny klidně hodí kamenem.   

Někdy během západu slunce jsme došli do Čerčan a zakotvili v jednom místním podniku, který tedy na fotkách na netu vypadal mnohem lépe než ve skutečnosti. Tam jsme mužstvu sdělili další quest - jít až do ranního svítání. Překvapivě, možná proto, že nesouvisel s písmeny ani s mapou, byl tento quest přijat poměrně v klidu (nebo rezignovaně?). Už v úplné tmě jsme poté vyrazili směrem na Mezihoří, já jsem sice mužstvo precizně instruoval, jak používat baterky při pochodu, ale myslím, že i když se to moc nedodržovalo, šli jsme rychle a bezpečně. Když jsme kolem jedenácté došli do Mezihoří, rozštěkali jsme všechny psy, takže jsme slíbenou pauzu odložili za vesnici.

Kousek za návsí na nás ale najednou někdo z hřiště u hospody houknul, ať zajdeme na jedno, že mají domácí pivo. Mužstvo jsme tedy poslali na hřiště a šli do hospody, která mně ale byla nějaká celá povědomá, a když se ukázalo, že se na produkci piva podílí místní usedlík pan Mikeš, měl jsem jasno. Tady jsme kdysi byli na chvíli na posvatební párty jedné známé. Prohodili jsme tedy s domorodci pár laskavých slov a s „jedním“ se vrátili na hřiště. Tam visel Monkey na horní tyči houpačky, což mě trochu znervóznělo, později se ukázalo, že Monkey pořád někde visí, běhá, skáče, padá atd., takže jsem si časem zvykl. Týpek, který nás zval na pivo, začal být posléze poněkud protivný, takže jsme dopili a vypadli.

Já jsem upřímně do úsvitu samozřejmě jít nechtěl, měl jsem určitou představu, jak by většina z nás v sobotu vypadala. Ale chtěl jsem dojít na místo zvané Krásná hora (takže přeci hora, která někomu v písmenkovce vyšla!), kde měl být podle fotek z netu dřevěný přístřešek. Hned za dědinou se ale začal zvedat vítr jako na bouřku, takže jsme mužstvu nalili čistého vína a vyrazili nejvyšší možnou rychlostí do kopce. Ještě že to bylo asi jen půldruhého kilometru, ke konci už se ozývalo mnoho připomínek k tempu, k terénu, k počasí atd. atd. Kolem půlnoci jsme nakonec na Krásnou horu dorazili. Hned se ukázalo, že přístřešek tady je, ale boční stěny přístřešku tvoří jen takové lepší zábradlí, takže větrotěsný rozhodně nebude. Poslední quest dne spočíval v tzv. předávané hlídce, kdy se každou hodinu dva lidi vzbudí, jeden jde pak spát a druhý si nastaví budík za hodinu, kdy se sejde s dalším, pak jde spát, a tak dále. Po krátké poradě si kluci postavili stan a holky a my vedoucí jsme se naskládali do přístřešku. Abych zamezil jakýmkoli dohadům a pomluvám, holky spaly na zemi, já na lavičce a Janek si hrál na větrník v hamace pod stropem. Až na brutální vítr, který ale samozřejmě nejvíc odnesl Janek, jsme spali v pohodě až do rána a i předávaná hlídka v podobě Spita došla v pohodě.

Druhý den ráno jsme zjistili, že vedle přístřešku je jakási pofidérní památka ohraničená páskou. Snaha památkářů, nebo koho, je samozřejmě záslužná, jen nevím, kdo by do té hromady kamení lezl (no dobře, nejmenovaný hyperaktivní skaut možná jo), protože tam nic moc zajímavého nebylo. Po snídani kluci sklidili stan, naše přístřešková frakce se taky sbalila, vyslechli jsme si Jankovy storky, kterak se od časného rána zahříval, a vyrazili jsme. Výše zmíněný poslední quest spočíval v celodenním zákazu mávání čemukoli, což se kupodivu docela dodržovalo (možná tomu pomohlo to, že se šlo většinu cesty lesem…).

Cesta vedla lesem s nijakým převýšením, takže jsme poměrně brzy došli k podchodu populární dálnice D1. Tady ještě po pár dní starém požáru doutnala nějaká podezřelá budova (sklad pneumatik, nebo co to bylo), kde jsme potkali motorkáře, kteří nám popisovali, kde co ještě hoří, jak tam musí hlídkovat hasiči apod. Dálnici jsme podešli u vesnice Bělčice a zamířili po červené lesem. Někde tam začal Gandalf vykládat historku o tom, jak v Lidlu nakupovali guláš na slevě, jak je ho pro čtyři lidi a jak se všichni ve stanu najedí. Většinu účastníků zaujalo, že jednak jsou obyvatelé stanu jen tři, Spit a Monkey se navíc na konzumaci zmíněného guláše tvářili dost nenadšeně. Ale zdaleka ne tak nenadšeně, jako když jsem vysvětloval pravidla zábavné pochodové hry se slovy. Myslím, že si zahráli ze slušnosti jedno kolo, a pak se vrátili ke svojí vlastní hře, což byl slovní fotbal, co jsem chvilku poslouchal, tak na téma Harry Potter. Mnohem větší úspěch měly Jankovy a myslím Gandalfovy (?) historky o petardách a rachejtlích a o zábavných a ošklivých věcech, co se s nimi mohou stát.

V lese kousek před Choceradami je vedle hájovny poměrně velká kaplička, kterou jsem si nadšeně fotil, mužstvo s okázalým nezájmem postávalo opodál. V každém případě byl v Choceradech slíben rozchod, oběd, nákup nezbytností, jako jsou čipsy a další radosti, takže jsme rychle seběhli na kraj Chocerad a brzy došli na náměstí. Měl jsem v rukávu jeden trumf, protože jsem věděl, že v Choceradech na náměstí je rybník s kapry, kteří se mohou krmit, nejlépe chlebem. Bohužel, na druhé straně rybníka už někdo krmil, takže k nám se moc ryb nehrnulo. Mužstvo to bavilo asi minutu, pak se začali koukat po místním krámu a mně zbylo přes půl bochníku nezkrmeného chleba a námět na přemýšlení, proč někoho nebaví krmit ryby, ale baví ho mávat autům.

Už už jsem se chystal velet rozchod, když tu, kde se vzal, tu se vzal, blízko nás se zjevil opravdu hodně divný pán, z kterého se posléze vyklubal divný somrák a posléze protivně-agresivní somrák. Po zralé úvaze jsme rozchod zrušili, šli s holkama do obchůdku a nakonec jsme všichni zamířili do hotelu Ostende, kde kromě výborného extra hořkého piva podle mě i docela ucházejícně vaří. Tady jsme se tedy najedli a někteří zjistili, že ne všechno, co je v lístku, je tak levné, jak na první pohled vypadá, jiní sockovali hranolky a ještě jiní nechali fikaně nechtěnou zeleninu sockující Dory.

Po delší době jsme se zvedli a zamířili podél Sázavy na Poddubí. Po cestě mužstvo bavily česko-anglické cedule, které lákaly kolemjdoucí na občerstvení. Taky jsme minuli koně, které si původně chtěla Dory krmit, jelikož se ale koně zblízka trochu zalekla, myslím, že nejvíc jsme toho hladovým lichokopytníkům nacpali my s Jankem, plus nějaká, jablky dobře vybavená, rodinka.

Z Poddubí jsme vyrazili do kopce do Kaliště, to byl jeden z kritičtějších úseků, takže v Kališti se všichni sesuli k zemi, jako by už neměli ten den vstát. To ale byly u některých jen čiré mimikry, protože když se po cestě do Ondřejova objevily u cesty balíky trávy, Monkey a Dory na ně vyskočili a skákali z jednoho na druhý, až jsem je musel za chvíli stáhnout zpátky na cestu. Většina cesty z Kaliště do Ondřejova byla taky do kopce, takže přestože jsem dlouho loboval za návštěvu hvězdárny v Ondřejově, když jsem se nechtěně podřekl, že to je ještě kilák do kopce, nálada hraničila se vzpourou. Takže jsme hvězdárnu zrušili a značná část účastníků zmizela v ondřejovské cukrárně (!). 

Návštěva cukrárny každopádně obnovila morálku, tudíž jsme pokračovali podle plánu do vesnice Lensedly. Za vesnicí jsme znovu přešli D1, tentokrát bohužel nadchodem, takže došlo na tolik zakazované mávání. Dosti hroznou lesní cestou jsme došli do posledního dílčího cíle soboty do Hrušova. Po krátké poradě, kdy to na hromadu dalších kilometrů už rozhodně nevypadalo, jsme zamířili podle potoka Mnichovky na hrad Zlenice, kde bylo plánované přenocování. Po cestě došlo k drobnému rozporu mezi vedením, protože hrad se ne a ne objevit, ale nakonec jsme nad sebou v lese uviděli zbytky věže. Nekompromisně jsem zavelel: „V kopec vzhůru“ a za krátkou chvilku jsme všichni dosáhli podhradí. Tam jsme se rozložili u velkého ohniště k večeři a generálnímu odpočinku. Kromě běžných pochodových neduhů, jako jsou puchýře, odřená ramena a bolavé nohy, jsme se potýkali také se záležitostí příhodně pojmenovanou „Kaktus v zadku“, kdo někdy poznal, už nezapomene. Uznávám, že na rozdíl od jiných vedoucích si opravdu neukládám do paměti (ani nikam jinam), kdo co jedl a kdo trpěl jakým zraněním a nemocí. Nemůžu ale opominout Spitovu autooperaci nožem, myslím, že otlaku nebo puchýře, která nejspíš dopadla uspokojivě, protože ji Spit přežil bez viditelných následků. A dál to, že Gandalf zasedl k výše zmíněné plechovce se čtyřmi porcemi guláše, a než se šlo spát, celou ji vyprázdnil. Janek pak s mužstvem vyrazil do blízkého bufetu, kde se ukázalo, že kdybychom vydrželi na cestě ještě sto metrů, nemuseli jsme se šplhat do kopce, ale mohli jsme dojít pohodlně až k hradu. Ale mužstvo se musí utužovat. Večer si kluci opět postavili stan, někteří z nás neúspěšně a jiní úspěšně rozdělávali oheň, všichni si dlouho povídali o různých pohádkách a komiksech, Dory si zkoušela brýle, a tak všelijak podobně, zkrátka večer pěkně ubíhal a brzy se začalo stmívat. Holky si ustlaly pod hradní věží, Janek zamířil s hamakou někam do hlubin trosek hradu a já zakempil přímo v hradní bráně.

Co vím, v noci se nic zásadního nestalo a ráno jsme se všichni sešli u ohniště k snídani. Přestože jsme se vyhýbali místům, která byla označena cedulemi Zákaz vstupu a Nevstupovat, holky říkaly, že na ně padalo v noci z věže kamení. Speciálně pro rodiče: Docela malé, nepatrné, zcela bezpečné kamínky. Po snídani jsme vyrazili do Senohrab na vlak. Asi minutu po tom, co jsem Gandalfovi neprozřetelně slíbil, že to bude po rovině, cesta se začala zdvihat a nakonec bylo ze 2 km na nádraží tak 1,5 km do kopce a z kopce… Kousek před nádražím jsme začali s Jankem řešit, kdo má lepší kvalifikaci pro vedení puťáku a výsledek byl znepokojivý: Já už jeden puťák vedl a Janek měl kurz zdravovědy, jinak nikdo nic. Speciálně pro rodiče II: Přesto bylo mužstvo celou dobu v nejlepších rukou. To se nejlíp ukázalo v okamžiku, když jsme s Jankem řešili těsně před nádražím v Senohrabech odstřelovačské kvality ruské pušky Mosin-Nagant a Monkey zamířil nějakou podezřelou zkratkou pod nějaký senohrabský most a najednou šlo celé mužstvo za ním. Ke cti nám slouží, že jsme se na nádraží zase všichni v pohodě sešli. Monkeyho hyperaktivitu by mohlo částečně vysvětlit kafe, které si dal na nádraží, kompletně ale ne, protože kafe si dávala i nehyperaktivní část mužstva. Po krátkém čekání přijel vlak a my s ním bez dalších mimořádností dojeli do Prahy. Dál jsme přesedli do vlaku do Pardubic, kde se někomu (Janek? Monkey? Dory? Gandalf? Fakt nevím) podařilo úžasně zabrat kupé, takže jsme cestu do Pardubic strávili povídáním a parádně nám utekla. V Pardubicích jsem mužstvo předal Jankovi, který s nimi dojel do Holic, kde byl oficiální rozchod.   

Celkově bych puťák za sebe hodnotil velice pozitivně. Co se ke mně doneslo, některým účastníkům se akce líbila více, jiným možná méně, znechucen snad nebyl nikdo. Bez zranění jsme ušli celkem 32 km; 10 km první večer, 20 km druhý den, 2 km třetí den ráno. Obě přenocování měla něco do sebe, myslím, že Zlenice měly lepší atmosféru, příchod na Krásnou horu o půlnoci zase přišel v pravý čas, jinak ale přístřešek moc ke spaní nebyl.

Na konec bych rád poděkoval Jankovi za perfektní spoluvedení a Terce za perfektní skoro spoluvedení a všem ostatním za účast!